RK Stan, rafting

Jaro zaťukalo na dveře loděnice a to byla neklamná známka toho, že se chystá první letošní závod, kterým jsou sjezdy na Sázavě. Ty sice značně ubraly na své někdejší atraktivitě poté, co se na startu přestaly díky krizi rozdávat koblihy a taky kafe, nicméně zkušení vodáci a milovníci romantických peřejí v překrásných údolích trampské řeky Sázavy si tyto závody nemohou nechat ujít navzdory těmto nedostatkům.

Letos náš oddíl obsadil pouze kategorii mužů, z žen se do závodů zapojila pouze Martí, která spolu s Romanem Morštejnem doplnila nemocemi a lenorou oslabený P.R. Team. U Manažerů se v sobotu na zadáku představil Roman, nastávající od Káji z Jezinek, v neděli se na levé kormidlo rychle usadil pan předseda osobně. Hájosovci premiérově vyzkoušeli nového Mirka, kterým je Honza z Tunelářů. No a já jsem se vydal do peřejí s novou perspektivní posádkou Red Hook (původ názvu je pochopitelně přísně tajný, ale za pár piv by se o nějaké nápovědě dalo uvažovat), která je složena ze členů čtyř oddílů (RK Stan, E.T. v Síti, KV 125 a Tunel Team) a počet všech jejích členů není rozhodně malý, ale zveřejňovat jej tu nebudu, protože Talban, Al-Kaida, StB a CIA mají uši a oči všude a nestojím o žádné komplikace.
Menším problémem naší nové posádky je fakt, že až na Stoupu jsou všichni praváci. Zkoušeli jsme sice sedět všichni napravo, ale bylo tam dost těsno a jízdní vlastnosti raftu rozhodně nebyly optimální. Dufíno a Kotě se tedy uvolili a vzali zavděk levou stranou a celkem se s tím popasovali velmi dobře. Protože bez tréninku nelze očekávat žádné pořádné výsledky, neponechali jsme nic náhodě a před sobotním závodem jsme se vydali na tréninkovou jízdu. Řeka raft pěkně unášela, my jsme se domlouvali,jak to asi tak nejlíp zajet a co kde dělat a nedělat a ani jsme se nenadáli, a byli jsme v Kameňáku.

V samotném závodě už nás pak čekala jenom maličkost – poznatky získané tréninkovou jízdou aplikovat v praxi Přes tím jsme se ještě potkali s Flégou a Vostřížem, což je vcelku legendární figurka, o které si nechte někdy vyprávět.
No a pak jsme šli na start a hurá do peřejí. Praktická aplikace tréninkových poznatků se ukázala být trošku složitější, než se na první pohled mohlo zdát, nicméně navzdory okolnostem jsme jeli na hranici sebeobětování. Stopa sice nepatřila mezi ty nejideálnější, ale to jsou drobné detaily. V cíli z našeho snažení bylo krásné 22. místo, kdo by to byl ráno řekl, že. Dojet pouhých deset míst za Hájosem, to je přeci krásný výsledek. Asi trochu zklamaný musel být Honza, který doufal, že ho jeho noví kolegové Sváčové s Hájosem dovezou na lepší flek, zvláště když jsou hlavními cenami atraktivní lahve nejrůznějšího alkoholu. No, Honzo, nevěš hlavu, promluv klukům v kabině do duše, ať příště pořádně zaberou, a to by bylo, aby ses na tu bednu nedostal! Manageři dopádlovali patnáctí, P.R. na devatenáctém místě.
V neděli se opět vrháme do vln na teréninkovou jízdu a je vidět, že naše úsilí nese ovoce – řeka nás unáší o poznání lépe, než včera. V samotném závodě nám to jde báječně zhruba do poloviny trati, kde nám docházejí síly a pak již stopa není tak ideální, jak by měla být. Nicméně oproti sobotě velké zlepšení. Trochu mě pouze zarazilo, že i když jsme projeli cílem jako první, tak jsme skončili třináctí. Myslel jsem, že  v závodech jde o to, kdo je první v cíli, ne? No nic, ještě že jezdím pro radost a nikoliv pro pobyt na stupních vítězů…
Honzova promluva v kabině ke spolupádlistům evidentně zabrala, takže se Hájosovci vyšvihli na pátou příčku, Manažeři dojeli devátí a P.R. jedenáctí. No a teď již plni zážitků ze Sázavy hledíme vstříc Kamenici. Tož tak.