Labe se vydařilo společensky i vodácky
Labe bylo tradičně krásné, o to krásnější, že loni nebylo. Počasí bylo luxusní, večírky se taky povedly, na vodě se někomu dařilo více, jinému méně, ale tak už to v životě bývá. Nezbývá, než se ponořit do následujících řádků, kde se dozvíte několik strhujících poznatků o Šarinovu automobilu a když budete hodně trpěliví, tak se dozvíte i pár vcelku zbytných informací o závodech.
Na Labe měla naše posádka vyrazit už v pátek po poledni, jenomže enormní množství neřešitelných problémů nakonec mělo za následek to, že jsme se sešli až v sobotu. Nemohu tedy posloužit pikantnostmi z pátečního večírku, protože jsem jel se Šarinem v sobotu ráno.
Ráno jsem před domem maně hledal nějaký osobní vůz, byl tam akorát Šarin a nákupní vozík z nějakého většího obchodu. Když jsem bezvýsledně hledal kde to má dírku na mince a řetízek, našel jsem stěrač a dveře. Nebyl to kupodivu nákupní vozík, ale automobil! Jak geniální dílo japonských inženýrů! Navzdory možnosti využít prostorný zavazadlový prostor jsem umístil svou bagáž na zadní sedadlo. Trošku mě znejistila Šarinova hláška o tom, že jedeme ještě do Braníka pro nějaké šestky. Kam je chce dát? Šestka přeci jenom není basa piva, pro kterou je vůz určen. Naštěstí Zdeněk byl v Braníku též se svým zánovním prostorným automobilem, takže tato otázka byla záhy vyřešena.
Šarin na dálnici rozdráždil své služební nakupovadlo až k hranici 150km/h, což bylo fantastické. Pravdou ovšem je, že tuto přednost při nakupování moc nevyužijete, mezi regály toho při této rychlosti ze zboží moc nevyberete…
Srážíme se na Kukačce, po nějakém čase se přemisťujeme na start, abychom mohli absolvovat tréninkové jízdy. Naše posádka se po chvíli dočkala všech svých aktuálně přítomných pěti členů, Stoupa ještě pro ukrácení dlouhé chvíle přendavá Emy sedačku z Espace do Romanovy oktávky auta a zase zpět. Vyrážíme do vln, v první tréninkovce s Kotětem, a je to krásné. Dáváme ještě jednu jízdu, tentokrát se Stoupou, a je to nádherné. Na Kukačce dáváme pivo, což je prostě dokonalé, a po krátkém omrknutí slalomky, kde momentálně nikdo neslalomuje, se dopravujeme na start. Vezeme i Renču, ze které dolujeme některé detaily ohledně techniky jízdy a správné stopy. Škoda, že je to ostýchavé děvče, mohla se také zeptat, o té mělčině na začátku bychom jí klidně řekli, a zadarmo 🙂
Před startem se Renča se Stoupou loučí starostlivými radami typu “musíš se do vln zaklánět, ale nesmíš přestat pádlovat v rytmu, ať nerozhodíš ostatní členy posádky, nad Michlákem se to jede vpravo, pak vlevo, trochu prostředkem…”, znělo to ale úplně stejně, jako když manželka říká manželovi před odchodem do práce “Nezapomněl sis deštník, miláčku?, Hlásili déšť”. Prostě rodinná pohoda je rodinná pohoda.
Naše cesta je svázána přísnými taktickými pokyny, protože Šarin mi jasně sdělil, že když ho zajedu, tak s ním domů nejedu. Šarin totiž jede s P.R. namísto Libora, který jede s Managery. Původně měl jet s Managery Šarin, ale na pravého zadáka si netroufl, protože se Standy bojí, nebo s ním Standa po jakési zkušenosti vodáckého charakteru odmítl jet, už přesně nevím. Možná je i kombinace obou variant. Zato Libor je z jinšího těsta, má pro strach a předsedu uděláno (to víte, Strašnice, to je holt jiná liga…). Jindra jede na háčku namísto Ondry, který nepřijel vůbec.
Šarinovo působení na zadáku P.R. nám dává velké naděje, ale taktické pokyny jsou taktické pokyny, a já prostě musím být odpoledne doma, takže svou jízdu na hranici sebeobětování koordinujeme s průběžnými výsledky tak, abychom přijeli o fous za P.R. Což se nám daří, dokonce jsme si díky dobrému mezičasu mohli dovolit projet většinu vln napřímo, takže to víc cákalo a my měli větší zážitek. Prostě paráda 🙂
Hájosovci jsou na krásném osmém místě, je vidět, že Honza vedle proudů a proudíků bravurně zvládl i vlny, vlnky a vlnečky. P.R. se Šarinem dojíždějí na pěkném 17., Red Hook 18. a Manageři na nekrásném 20. místě. Po příjezdu do cíle nechtějí členové posádky Managerů sdělovat novinářům detaily, dokonce ani žádné informace. Postupem času promluvil tzv. “off-record” pod podmínkou zachování naprosté anonymity Standa, podle kterého došlo k jistému nedorozumění mezi háčky a zadáky, z nichž každý si představoval cestu poněkud jinak. Zdeněk se chtěl cestou mrknout na nějaké skalky, to znamená spojit rafting s horolezectvím. Ostatní členové posádky měli patrně na průběh cesty jiný názor, takže to ve výsledku přineslo jistou názorovou disharmonii, což na výsledkové listině přineslo zmíněné dvacáté místo. Ale je také možné, že se jednalo o klamnou informaci, kdy si Standa schválně vymýšlel, aby zjistil, kudy unikají z posádky drby a klepy. Leč nevěště hlavy, je dost dobře možné, že nám nějaký zdroj nabídne kvalitní odposlechy pořízené u piva na Žalý, a pak budeme rázem ještě moudřejší…
Smůlu měly Jezinky, které nabraly na začátku závodu nějaký šutr, na kterém zůstaly viset, takže pro ně závod skončil pomalu dřív, než začal. V cíli z toho bylo nakonec šesté místo, Berušky dojely sedmé.
Protože po závodě odjíždím zpět do velkoměsta, nechávám sdělování dalších zážitků na Standovi.
Neděle byla fajnová, všichni jsme celý den lenošili, někdo na břehu řeky u slalomu, jiní na louce u chaty. Jezinky si ráno projely trať, aby si opět jako v sobotu nesedly na šutr. Při cestě na start jsme narazili na most ve Vrchlabí, na němž seděl vrtulník a právě zachraňovali vodáka, který se lehce přitopil. Pak už šlo vše jako na drátku. Junioři – muži – ženy. Naše dvě mužské šestky skončily na 8. a 9. místě , Jezinky si obhájily svoje 2. místo a získaly tak stříbrné medaile alespoň na R6, když v sobotu hned po startu seděly půl minuty na první mělčině.
Bylo krásně jak na vodě, tak na suchu.
Večer v sobotu jsme rozdělali oheň a zapěli si několik písní za střídajících se kytaristů od Davida přes Hájose , Stoupu až po moji maličkost. Svijany ukojily naši žízeň dokonale.
Ahoj Standa
Ráno jsem před domem maně hledal nějaký osobní vůz, byl tam akorát Šarin a nákupní vozík z nějakého většího obchodu. Když jsem bezvýsledně hledal kde to má dírku na mince a řetízek, našel jsem stěrač a dveře. Nebyl to kupodivu nákupní vozík, ale automobil! Jak geniální dílo japonských inženýrů! Navzdory možnosti využít prostorný zavazadlový prostor jsem umístil svou bagáž na zadní sedadlo. Trošku mě znejistila Šarinova hláška o tom, že jedeme ještě do Braníka pro nějaké šestky. Kam je chce dát? Šestka přeci jenom není basa piva, pro kterou je vůz určen. Naštěstí Zdeněk byl v Braníku též se svým zánovním prostorným automobilem, takže tato otázka byla záhy vyřešena.
Šarin na dálnici rozdráždil své služební nakupovadlo až k hranici 150km/h, což bylo fantastické. Pravdou ovšem je, že tuto přednost při nakupování moc nevyužijete, mezi regály toho při této rychlosti ze zboží moc nevyberete…
Srážíme se na Kukačce, po nějakém čase se přemisťujeme na start, abychom mohli absolvovat tréninkové jízdy. Naše posádka se po chvíli dočkala všech svých aktuálně přítomných pěti členů, Stoupa ještě pro ukrácení dlouhé chvíle přendavá Emy sedačku z Espace do Romanovy oktávky auta a zase zpět. Vyrážíme do vln, v první tréninkovce s Kotětem, a je to krásné. Dáváme ještě jednu jízdu, tentokrát se Stoupou, a je to nádherné. Na Kukačce dáváme pivo, což je prostě dokonalé, a po krátkém omrknutí slalomky, kde momentálně nikdo neslalomuje, se dopravujeme na start. Vezeme i Renču, ze které dolujeme některé detaily ohledně techniky jízdy a správné stopy. Škoda, že je to ostýchavé děvče, mohla se také zeptat, o té mělčině na začátku bychom jí klidně řekli, a zadarmo 🙂
Před startem se Renča se Stoupou loučí starostlivými radami typu “musíš se do vln zaklánět, ale nesmíš přestat pádlovat v rytmu, ať nerozhodíš ostatní členy posádky, nad Michlákem se to jede vpravo, pak vlevo, trochu prostředkem…”, znělo to ale úplně stejně, jako když manželka říká manželovi před odchodem do práce “Nezapomněl sis deštník, miláčku?, Hlásili déšť”. Prostě rodinná pohoda je rodinná pohoda.
Naše cesta je svázána přísnými taktickými pokyny, protože Šarin mi jasně sdělil, že když ho zajedu, tak s ním domů nejedu. Šarin totiž jede s P.R. namísto Libora, který jede s Managery. Původně měl jet s Managery Šarin, ale na pravého zadáka si netroufl, protože se Standy bojí, nebo s ním Standa po jakési zkušenosti vodáckého charakteru odmítl jet, už přesně nevím. Možná je i kombinace obou variant. Zato Libor je z jinšího těsta, má pro strach a předsedu uděláno (to víte, Strašnice, to je holt jiná liga…). Jindra jede na háčku namísto Ondry, který nepřijel vůbec.
Šarinovo působení na zadáku P.R. nám dává velké naděje, ale taktické pokyny jsou taktické pokyny, a já prostě musím být odpoledne doma, takže svou jízdu na hranici sebeobětování koordinujeme s průběžnými výsledky tak, abychom přijeli o fous za P.R. Což se nám daří, dokonce jsme si díky dobrému mezičasu mohli dovolit projet většinu vln napřímo, takže to víc cákalo a my měli větší zážitek. Prostě paráda 🙂
Hájosovci jsou na krásném osmém místě, je vidět, že Honza vedle proudů a proudíků bravurně zvládl i vlny, vlnky a vlnečky. P.R. se Šarinem dojíždějí na pěkném 17., Red Hook 18. a Manageři na nekrásném 20. místě. Po příjezdu do cíle nechtějí členové posádky Managerů sdělovat novinářům detaily, dokonce ani žádné informace. Postupem času promluvil tzv. “off-record” pod podmínkou zachování naprosté anonymity Standa, podle kterého došlo k jistému nedorozumění mezi háčky a zadáky, z nichž každý si představoval cestu poněkud jinak. Zdeněk se chtěl cestou mrknout na nějaké skalky, to znamená spojit rafting s horolezectvím. Ostatní členové posádky měli patrně na průběh cesty jiný názor, takže to ve výsledku přineslo jistou názorovou disharmonii, což na výsledkové listině přineslo zmíněné dvacáté místo. Ale je také možné, že se jednalo o klamnou informaci, kdy si Standa schválně vymýšlel, aby zjistil, kudy unikají z posádky drby a klepy. Leč nevěště hlavy, je dost dobře možné, že nám nějaký zdroj nabídne kvalitní odposlechy pořízené u piva na Žalý, a pak budeme rázem ještě moudřejší…
Smůlu měly Jezinky, které nabraly na začátku závodu nějaký šutr, na kterém zůstaly viset, takže pro ně závod skončil pomalu dřív, než začal. V cíli z toho bylo nakonec šesté místo, Berušky dojely sedmé.
Protože po závodě odjíždím zpět do velkoměsta, nechávám sdělování dalších zážitků na Standovi.
Neděle byla fajnová, všichni jsme celý den lenošili, někdo na břehu řeky u slalomu, jiní na louce u chaty. Jezinky si ráno projely trať, aby si opět jako v sobotu nesedly na šutr. Při cestě na start jsme narazili na most ve Vrchlabí, na němž seděl vrtulník a právě zachraňovali vodáka, který se lehce přitopil. Pak už šlo vše jako na drátku. Junioři – muži – ženy. Naše dvě mužské šestky skončily na 8. a 9. místě , Jezinky si obhájily svoje 2. místo a získaly tak stříbrné medaile alespoň na R6, když v sobotu hned po startu seděly půl minuty na první mělčině.
Bylo krásně jak na vodě, tak na suchu.
Večer v sobotu jsme rozdělali oheň a zapěli si několik písní za střídajících se kytaristů od Davida přes Hájose , Stoupu až po moji maličkost. Svijany ukojily naši žízeň dokonale.
Ahoj Standa
