Zatímco ti reprezentativnější členové a členky našeho raftového klubu si dováděli v peřejích Belaji, na nás, dělníky raftingu, čekala dřina na Labi. Museli jsme se tak zříci nejen milé a příjemné společnosti dalších členů oddílu, ale hlavně jsme byli naprosto dezorientovaní v čase a prostoru, neboť jsme se museli obejít bez Standových tabulek. No, snad jsme to nakonec nějak zvládli…Libor se Šarinem a Káčou odjížděl od loděnice v půl třetí, já z Modřan zhruba o dvacet minut dříve. Leč i tento relativně krátký časový úsek bohatě stačil, aby se průjezdná Jižní spojka, kterou jsem profrčel jedna báseň, rázem zneprůjezdnila a uvěznila tak Libora a znemožnila mu dostavit se na trénink podle plánu. Z této skutečnosti měli jistě velkou radost dva stopaři, které jsem nabral cestou a díky nepospíchání jsem je zavezl až do Jilemnice. Na výjezdu z Jilemnice jsem pro změnu nabral dalšího stopujícího spoluobčana, který měl namířeno do Vrchlabí. S Liborem se potkáváme u soutěsky, kde se nám daří ulovit Zbyňka, který se s námi vydá na tréninkovou jízdu (Šumákův příjezd je naplánován na sobotní dopoledne).
Funíme raft, oblékáme se do vodního a pádíme k vodě, neboť té je nějak podezřele málo. Naštěstí jí tam ale ještě trocha zbývá, takže sedáme do člunu a vyrážíme. Plavba v pohodě, jen ta voda je kapku studená. Počasí nám příliš nepřeje, leje jako z konve. V cíli na nás čeká Káča s autem, takže se převlékáme do suchého a vyrážíme za nákupy, internetem a hospodou. Já pořizuji základní životní potraviny v místní Delvitě a jdu za ostatními, kteří již surfují v internetové kavárně. Potřebujeme hodit na kanoe.cz a Sportovní noviny nějaké informace a výsledky z ME, konkrétně první disciplíny H2H. Po splnění této základní občanské povinnosti vyrážím za ostatními, kteří se již přes chatu na Žalý přesunuli k Mohwaldovi do restauračky.
Zde mě hned u vchodu napadne jakýsi štěkající zmrdík, který dokonce jeví snahu mě kousnout. Kdybych věděl, že takto pokousal již Šarina a několik dalších lidí, tak bych se k němu patrně nechoval tak asertivně. V restauraci již sedí početná skupina prostějovských, kteří s námi budou sdílet chatu na Žalý. Jelikož má personál po dlouhé a náročné sezóně, tak se moc nevaří, k mání je jenom polévka, nějaké mrtvolky typu klobása a nakládaný hermelín. Dávám si tedy pivo a po chvíli si z pestré nabídku vyberu hermelín, což pak činí většina osazenstva u stolu. Z toho má velkou radost Libor, neboť on aroma uzrálých naložených hermelínů prostě zbožňuje. Večer probíhá tak nějak standardně, přes odpor okolosedících pořizuji pár fotéček, abych měl co dát do galerie. Šarin má neustále potřebu absorbovat nějakého panáka, či co, nakonec pro tento nápad získává i další přísedící. Když jedenáctá hodina odbyla, platíme a odcházíme hustým deštěm do chaty. Zde se ukládáme do postýlek k zaslouženému odpočinku.
Jestliže bych měl vybrat závody, které mám nejradši, pak Labe jednoznačně vítězí. Hned první výhodou je fakt, že je nepořádáme, takže se můžeme plně soustředit a koncentrovat na svůj výkon. Daleko zajímavější je ovšem skutečnost, že se na vodu vydáváme někdy po poledni, takže se člověk může v klidu dospat, nasnídat, vypít kávu, vypít čaj, důkladně si všechno promyslet a rozmyslet, a pak se zvolna vydat směr řeka. 
Stejným způsobem probíhá i sobotní ráno. V klidu se probudím, když zjistím, že času je ještě mnoho, tak opět pokračuji ve spaní. Po definitivním probuzení následuje snídaně, zabalení věcí a zbývá dokonce čas na drobné lelkování. Dlouhou chvílí si krátím skládáním dětských puzzlí v televizní místnosti. Zde bych měl ke kvalitě ubytování a s tím souvisejících přidružených služeb na Žalý jednu velmi vážnou výhradu. V té sadě puzzlí, jak tam byl ten domeček, stromeček, krteček a další zvířátka, chyběl jeden dílek, takže má radost ze zdárně dokončeného díla nebyla úplná. Doufám, že do příštího pobytu bude tato zásadní mezera ve kvalitě ubytovacích služeb zacelena.
Když se nám podařilo dostat z postele i Šarina s Káčou, vydáváme se směr start. Cesta dolů po sjezdovce na blátíčku a mokré trávě je kapku dobrodružná, naštěstí se nám všem daří sjet dolů bez úhony. Na soutěsce se potkáváme se Šumákem, společně se pak přemisťujeme na start. Foukáme raft a po skončení sprintu sjezdařů si dáváme jednu tréninkovou jízdu. Výjezd nahoru a jdeme na to. Jízda se nám vcelku daří, až na drobné prokormidlování v horní pasáži, kde více řídíme, než jedeme. Ale i tak jsme s předvedeným výkonem spokojeni, rozhodně se nemáme za co stydět. Protože se v neděli šestky nejedou, balíme čtyřku a až na Libora, který zde zůstává do neděle, vyrážíme do Prahy. Asi dvacet kilometrů za Vrchlabím si Šarin náhle uvědomuje, že nemá klíče, které jsou bezpečně uloženy u Libora v autě. Otočka a ještě jednou se dnes projíždíme podél Labe do Herlíkovic. Pak již nic nebrání našemu definitivnímu odjezdu. Tož tak.