Kamenice byla naší první letošní pořadatelskou akcí, což se v praxi projevilo mimo jiné třeba tak, že jsme dva víkendy strávili vyřezáváním stromů v korytě řeky, řešením problémů se sněhem, který byl tam, kde být neměl a dalšími povinnostmi, které je třeba vykonat, aby závody byly kvalitní a aby se vlastně vůbec daly uspořádat. 
Po stránce závodní se čekalo především vítězství Žen, které společně s Hájosovci za týden odlétají do Ruska na ME. A nějaký důstojný výsledek by mohly pomýšlet Berušky, naopak pro Kosí sestry bylo úspěchem samotné bezproblémové dosažení cíle. V mužské kategorii se od Racingů nedaly čekat v nabité konkurenci žádné zázraky, sjezdy nejsou silnou disciplínou této posádky. Posádky Managerů a P.R. jely na Kamenici s cílem porazit jedna druhou a druhá tu první a současně nějak důstojně zabodovat ve druhé desítce.
Pro mě Kamenice začala naostro někdy ve středu nebo ve čtvrtek, kdy mi Standa poslal startovku, na které se u naší posádky krásně vyjímalo číslo jedna. Pod touto nevinnou číslicí, kterou si přejí mít na vysvědčení všechny děti, se totiž skrýval fakt, že na vodu půjdeme v časných ranních hodinách, tj. v půl desáté v sobotu a v neděli ještě o čtvrt hoďky dříve. Ne, že by se člověk nevyspal, o to až tak nejde a při pořádání závodů si holt musíme přivstat, to je život, ale podávat nějaké smysluplné výkony v tuto časnou hodinu je pro mě dost komplikované, skoro až nemožné… 
No, tak jsem si udělal něco jako alibi, proč se nám na Kamenici tradičně nedaří, a můžu vám začít přibližovat jak se to celé odehrálo. V pátek jsme dorazili s Martinou do Plavů někdy po deváté hodině a po nezbytném vybalení věcí jsme se mohli zapojit do společenské konverzace spojené s konzumací nápojů, převážně alkoholických. Nový nájemce Sokolovny rozšířil nabídku svých služeb a to tak, že se v hospodě od devíti odehrála diskotéka. Ta dlouho spočívala v tom, že nějaký maník pouštěl před prázdným parketem děsně nahlas hudbu, takže nebylo slyšet vlastního slova. Nejprve jsem ho chtěl jít požádat, jestli by se ta produkce nemohla odehrávat tišeji, ale pak mi došlo, že to asi nebude nejlepší nápad. Naštěstí se operativně otevřel další výčep vedle tělocvičny, takže jsme se mohli v klidu vykecávat a vést své moudré hospodské plky. Dozvídám se mimo jiné i to, že Šarin nějak vyměkl a ochořel, takže na jeho místo bude nominován Standa, který ovšem není v ideální zdravotní kondici, protože se o něj pokouší nějaká choroba. Spát se šlo někdy po půlnoci, nějak si to úplně přesně nevybavuji…
V sobotu ráno je snídaně v sedm, ve tři čtvrtě na osm je odjezd za pořadatelskými povinnostmi, takže je třeba těmto okolnostem přizpůsobit i budíček. Překvapuje mě, že a dámských sprchách a WC je nápis Mužům vstup zakázán! Přitom na pánském zařízení tohoto typu nic takového vyvěšeno není. Ženy se tak mohou bez nejmenších zábran chodit sprchovat do pánské sprchy a využívat pánský záchod, jak je jim libo. Není to náhodou nějaká diskriminace? Ráno čeká studená sprcha na Berušky, které zjišťují, že jim někdo ukradl z vleku raft. Doufám, že se ty šmejdi zlodějský na tom raftu někde utopí. Jindra pak během dne zjistil, že se mu ztratily z auta poklice, Petra z Kosích sester má zase zničený zámek od kufru. Řečeno s Ivánkem, to by člověk blil… Nejsem zrovna přívržencem islámu, ale usekávání končetin zlodějům mi přijde jako velmi dobrý nápad. Většina z nich žije stejně na sociálních dávkách, takže by stát tahle armáda bezrukejch ani nepřišla tak draho… Hájosovi se naštěstí při snídani daří sehnat pro Berušky náhradní raft tuším od Trojáků, takže se mohou bez nějakých komplikací zúčastnit závodů.
Snídaně je velmi pestrá, vedle tradičních rohlíků s marmeládou, sýrem či salámem je možné si pošmáknout na kukuřičných lupínkách s mlékem, což je skvělé. Jsem zastáncem toho, že v noci se nemá moc jíst, naposledy si něco lehkého zobnu tak o půlnoci, maximálně ve dvě ráno, pak již měl člověk být až do rána bez příjmu potravy, je to tak prý dietně lepší. Po snídani balíme do aut věci na start a cíl, stoly, židle, várnice s čajem, reklamy… a vyrážíme na svá pracoviště. Naše skupinka jede do cíle, kde chystáme pracoviště pro rozhodčí, provázek na výsledky, lano na ulehčení výstupu po stráni, várnice s čajem, věšíme reklamy a pak se převlékáme a vyrážíme zpátky na start. Počasí je nádherné, sluníčko svítí a my doufáme, že to vydrží až do večera, pokud možno toho zítřejšího.
Vhledem ke skutečnosti, že máme jedničku, tak se krátce po deváté vydáváme na vodu dofouknout člun a připravit na podávání výkonů na hranici lidských možností. Krátce po startu ovšem zjišťujeme, že ta hranice lidských možnost je dneska nějak divně nastavená, naše výkony nepůsobí tak dokonalým a dynamickým dojmem, jak by bylo třeba. Nakonec z toho na tu bídu bylo vcelku ucházející šestnácté místo. Manageři skončili dvanáctí, Hájos dojel šestý.
Radost nám tradičně udělaly Ženy, které vyhrály před Tygříky a Kočičkami s Michalkou. Na čtvrtém místě skončily Indiánky s Hankou, Berušky dojely šesté. V cíli připravujeme ceny pro vítězné posádky, které bude předávat starostka Plavů, paní Mužíčková. Sobotní závod se totiž jmenuje O pohár obce Plavy, takže přítomnost příjemné paní starostky je vcelku pochopitelná záležitost. Je fajn, když starostové podporují akce, které se konají v jejich regionu, dobrá spolupráce s paní Mužíčkovou nám výrazně pomáhá při zařizování závodů. Navíc obec Plavy zajistila pěkný pohár pro vítěze a diplomy pro dekorované posádky.
Po vyhlášení balíme cíl a přemisťujeme se do sokolovny. Zde se koná porada, co s načatým dnem, a výsledkem je rozhodnutí vydat se na Jizeru. Dáváme dvouhodinový zevling a schodech před sokolovnou spojený s konzumací pokrmů svačinového typu. Ve dvě hodiny sedáme do vozidel a vyrážíme směr Jizera. Vody sice není moc, ale není jí ani málo, takže jdeme do toho. Na mostě se koná dramatická sněhová bitva, kterou nakonec končí oboustranné příměří. Pěkná byla reakce Kuby, který uprostřed lítých bojů najednou zjistil, že stojí na špatné straně barikády. Se zvoláním „jé, já jsem na straně s holkama“ bleskurychle dezertoval a změnil svou pozici na válečném poli.
Převlékáme se do neoprenů a míříme po silnici směrem po proudu, kde na nasedacím místě sundaváme rafty z transita a dopravujeme je po svahu dolů. To se nakonec ukazuje jako nejlepší zážitek z celého dne, neboť jede po šikmém zasněženém svahu naprosto suprově. Škoda, že musíme jít na vodu a nemůžeme se takhle vozit celé odpoledne… Jízda se spojena s velkým kličkováním, ale nakonec se nám daří celý úsek projet bez vysedání. Škoda, že není ještě tak o půl metru více vody, to by bylo teprve žůžo. Ve Vilémově se drápeme s rafty do sněhového svahu. Jako poslední dole zůstávají ženy, čehož využíváme ke koulování. Na závody v Rusku je třeba se připravit po všech stránkách…
Po naložení člunů řešíme, zda jet ještě jednou, nakonec se usnášíme, že toho již bylo pro dnešek dost a je třeba se věnovat i jiným kratochvílím. S Martinou vyrážíme do Liberce, naším cílem je velikonoční trh a opatření kelímků na čaj. Velikonoční trh je právě uzavírán, vydáváme se tedy najít nějaký hypersuper, kde bychom nakoupili kelímky. Po projetí Liberce se na nás nakonec usmálo štěstí a my se trefujeme do Billy, kde kupodivu mají nádherné, fantastické a úžasné kelímky v několika barevných variantách. Kupujeme ještě pytle na odpadky, ty se jistě v cíli také uživí. Na parkovišti pozorujeme auto, ve kterém jsou zamčeny děti a zapnutý alarm, který se při každém pohybu dětí spustí a houká. Zajímavé. Cestou zpátky se zastavujeme na jídle v jedné restauraci u hotelu, kde jednak dobře vaří, a druhak jsou tam hustě zajímavé typy. Obtloustlý týpek v růžovém tričku s mladičkou slečnou taktéž v růžové barvě sedí u stolu s omelírovaným borcem, který vypadá rovněž velmi impozantně a dost nepopsatelně. Zajímavé setkání, je dobré občas zjistit, jací lidé také žijí mezi námi. V těocvičně se zatím rozpoutalo florbalové klání, do kterého se hodlám zapojit, jenomže postrádám vhodnou obuv. To se však nakonec daří vyřešit zapůjčením bot od Martiny z Berušek, tenisky o velikosti 42 mi na mojí, o tři čísla větší nohu, padnou jako ulité. Při pobíhání po tělocvičně mi však drobet vadí plný žaludek, naštěstí je zde také možnost zaujmout pozici brankáře, nebo se uklidit na střídačku. Po této sportovní aktivitě se opět přemisťujeme do lokálu, kde s několikahodinovou prodlevou, kterou trávíme v baru u tělocvičny, setrváváme do popůlnočního času.
Na rozdíl od prosluněné soboty nás ráno vítá zatažená obloha a hustý déšť. Stejně jako o den dřív balíme vše potřebné a jdeme za svými úkoly. V cíli je kvalitní bahnitá čvachtačka, uklouzaný blátivý výlez bude zejména pro ženské posádky těžkým oříškem. Naštěstí mám v autě dva igelity, takže budujeme přístřešek pro vybírání startovních čísel, druhý poslouží jako ochrana před deštěm pro startéry. Vracíme se na start, v největším lijáku se převlékáme do hydra a hurá na vodu. Při rozpádlovávání nás míjí rafty cvoků s klienty, na naše upozornění,k že za chvíli začíná závod nám guidové dávají najevo, že o tom vědí a že je to v pohodě. Konečně startujeme a navzdory očekávání nám to podle mého subjektivního pocitu dneska jede lépe, než včera. Naše závodění však končí v soutěsce, kde dojíždíme jeden člun těch přiblíků. V poslední pasáži soutěsky nemáme ideální průjezd a práskáme se. Naštěstí se nám daří pochytat sami sebe a materiál, takže po chvíli můžeme nasednout a dojet do nedalekého cíle. Kupodivu, nejsme poslední… 
Chování a bohorová přezíravost ze strany pardubické cestovky by mě asi neměla překvapovat, ale jsou věci, které prostě nepochopím. Chápu, že vydělávat peníze je třeba a pokud je člověk dostatečně oražený a vymaštěný primitivní sobec, tak svoje rafty s kliošema nacpe v podstatě kamkoliv, bez ohledu na okolí. V sobotu moc nechybělo a rafty cvoků zachycené na kamenech pod Soutěskou nás zastavily kousek před cílem. V neděli už to nevyšlo. Možná by nebylo od věci, kdyby soudruzi cvoci k sobě do party přijali alespoň jednoho člověka, jehož myšlenkové pochody jsou schopny se pohybovat alespoň kousek nad hranicí debility. Evidentně jim tam někdo takový chybí a přítomnost takového člověka y jistě ocenili i další vodáci. Třeba by ostatním cvokům vysvětlil, že jezdit s rafty s turisty, které jsou pomalé a není šance je v případě potřeby odklidit včas na stranu, na trati těsně před závodem, je bezohlednost a primitivní buranství. Získal jsem ale pocit, že duševní omezenost je to hlavní kritérium, které je potřeba splnit, pokud člověk chce býti cvokem. Jak říkal Ivánek: Důležitý jsou body, všechno ostatní je vedlejší… Hlavně, že vám připluli kapříci od kliošů, příště buďte tak laskavi a pošlete nám nějaký ty notičky, abychom věděli, jak závody uspořádat, abychom vám nepřekáželi. Jenom doufám, že jste byli spokojení s kvalitou prořezání koryta od padlých stromů, byli bychom velmi neradi, kdyby se vám tam nějaký raft poškodil... 
Ostatní posádky již mají více štěstí a některým pouze cvoci omezili pod Soutěskou průjezd ideální stopou, takže se už nic zlého nepřihodilo. Pro první místo si opět dojely Ženy, které se tak staly Mistryněmi ČR ve sjezdu. Na druhé místo se tentokrát probojovaly Kočičky s Michalkou, třetí byla posádka Tygříků a čtvrté opět Indiánky. Berušky skončily na svém tradičním šestém místě, Kosí sestry byly deváté. Racingové dojeli na devátém místě, o dvě místa hůře skončili Manageři, na P.R. zbyla pěkná 46. příčka. Počasí se drobet umoudřuje, takže již neprší, což je fajn. Odchytáváme závodníky a měníme s nimi čísla za mazanec a průkazky, po dojetí poslední posádky probíhá vyhlašování nejlepších posádek. Pak již jen uklidit, posbírat vše potřebné, naložit rafty a další vybavení do auta a vyrážíme vzhůru do Plavů. Zde ještě jedeme vrátit přepravky k pekařům a pak už se můžeme směle vydat do svých domovů.
Kamenice je tedy za námi, myslím si, že se nám podařilo připravit dobré závody, když to vezmeme kolem a kolem, tak i počasí nakonec bylo vcelku ucházející - po vynikající sobotě pršelo v neděli jenom dopoledne. Tož tak.
| Výsledky ze soboty a neděle |