Týden před Velikonocemi jsme se opět vydali na Kamenici, abychom zde vedle tréninku také lehce pozávodili a pochopitelně také přiložili ruce a pilu k dílu při pročišťování koryta řeky. Vzhledem k tomu, že jsem musel v pátek setrvat v práci do podvečerních hodin, vyrazil jsem směr Plavy až v sobotu ráno. Tento způsob byl svým způsobem velmi nešťastný, protože jsem přišel o velmi vypečený večírek a následně jsem musel velmi brzy vstávat, ale to je holt život. Stejně tak jsem si neužil ani sobotní večírek, neboť jsem se musel v sobotu odpoledne přesunout na své latifundie, abych tak nějak uzavřel chalupářskou sezónu. Mám to nějaké divně rozhozené, začínat rekreační sezónu v nehorském prostředí v říjnu a končit jí v půlce dubna není příliš ideální, leč co s tím člověk nadělá, že. 
Sobotní odjezd proběhl bez komplikací, Mirek se dostavil před náš dům v hodinu há a minutu em, stejně plynule proběhlo i naložení Michalky a Šarina. Cesta probíhala standardním způsobem bez nějakých závažnějších komplikací, takže pohodička. V Plavech na místě startu jsme byli s dostatečným předstihem, ale za několik nedlouhých minut se začali sjíždět další vodáčtí kolegové a kolegyně v neoprénech, takže nám nehrozilo nějaké příliš dlouhé zevlování. Rozběhla se standardní procedura, to jest přemístění našich tělesných schránek do vodních věcí, nafoukání člunů, přivítání Martina, transport vozidel do Navarova a konečně
jsme se mohli vydat na řeku. Vody nebylo příliš, ale jet se dalo. Počasí bylo nádherné, opravdu krásně jarní. Jízda probíhala plynule až do momentu, kdy jsme začali mít společně s Hájosovci pocit, že čekání ve vracáku na zbylé tři posádky je nějak podezřele dlouhé. Nakonec se ukázalo, že Berušky přistály na kameni a nějak se z něj nemohly dostat dolů. Díky pomoci ze strany Managerů se nakonec podařilo Berušky dostat zpět na vodu a mohlo se pokračovat v krasojízdě.
V Navarově navazujeme čluny na auta a vyrážíme směr Jesenný, kde je start veřejného závodu, jehož se hodláme zúčastnit. Jen málokoho, konkrétně nikoho, v tu chvíli napadne, že pro některé z nás se bude jednat o další z vrcholů naší bohaté a úspěšné sportovní, a zejména pak raftové, kariéry. Dofukujeme rafty a vyrážíme se připravit na start. Koukáme po očku na Ženy, kde asi budou nahřívat raft, ale žádný oheň nikde nevidíme. Asi nepřikládají souboji s dalšími dvěma posádkami takovou váhu, či co.
Konečně jsme na startu a vydáváme se na trať. Po několika metrech následuje dramatický a nebezpečný skok ze značně vysokého jezu, který naštěstí přečkáváme jako zázrakem bez úhony. Vzhledem k absenci prohlídky situace pod jezem před závodem jsme nenajeli zrovna ideální stopu, takže končíme namísto v proudnici na mělčině. Nicméně tento neúspěch nás nesrazil, naopak se stal jedním ze základních stavebních kamenů našeho úspěchu. Ještě s větší vervou udělujeme raftu rychlost a správný směr v záludných proudech, nebezpečných peřejích a zrádných mělčinách. Zdárně zdoláváme všechny nástrahy a po nekonečně dlouhé době, kdy se nám dlaně zaplnily bolestivými mozoly a do krve rozedranými puchýři, jsme v dáli uviděli cíl, o kterém jsme si mysleli, že už ho snad nikdy neuvidíme. Ještě posledních pár záběrů a konečně můžeme naprostým vyčerpáním padnout na dno člunu.
Náš heroický výkon na hranici lidských možností průměrně trénovaného člověka přinesl fantastický výsledek v podobě třetí příčky, v nejtěsnějším závěsu za reprezentační posádkou Hájosů a mistry světa OO z Prostějova. Teprve postupně jsme se dozvídali další podrobnosti z tohoto mimořádného závodu. Marná snaha za námi jedou posádky Managerů snížit propastný rozestup mezi oběma
čluny vedla její zoufalé členy k marnému gestu, které jim mělo zajistit kýžený úspěch, leč nadarmo. Ani nečestné, nesportovní a zbabělé vyfouknutí dna raftu a zručné bleskurychlé zrobení raftové čtyřkánoe s vynikajícími plavebními parametry nedovedlo Managery na bednu. Na tu zcela právem a po zásluze vystoupaly jiné posádky. Zatímco jsme od pořadatelů přebírali hodnotné a chutné ceny, proběhl nám hlavou celý náš dosavadní sportovní život, nekonečné hodiny strávené na tréninku, po tréninku a před tréninkem, a ještě spousta dalších více či méně závažných životních momentů.
Škoda jen, že si to s námi nemohl užít Libor, takže jsme si třetí místo užívali toliko ve třech. Tomuto skvělému závodníkovi totiž ještě po závode zcela nedocházelo, jakého vynikajícího přelomového výsledku naše posádka dosáhla, a nechal se nic zlého netuše přemluvit Martinem, který mu úlisně nabídl, že ho vyveze vlastním vozem na start pro jeho vůz, čekající na startu. Ano, je to smutné, ale i takové věci někdy dějí. Když si nemohu opojnou chvíli slávy a obdivu vychutnat já, ať si jí neužijí ani ti druzí…
Po skončení ceremoniálu, kde jsme zatleskali rovněž prvním Ženám a třetím Kosím sestrám, jsme se naložili do vozidel a přemístili se zpátky do Plavů. Čekalo nás zlikvidování posledního stromu, který bránil plynulému splutí Kamenice. Hájos šel po břehu, naše posádka společně s Racingy posílenými o Jindru, se vydala po vodě. Šlo to sice ztuha, ale nakonec se nám podařilo uvolnit cestu natolik, že se dalo bezpečně projet. Hájos se i s pilou drápe na železniční násep a po kolejích pokračuje pěšky i s pilou, my se vydáváme po vodě do Navarova. Zde je v plné práci traktor, který čistí od sněhu parkoviště před Rusalkou a okolí cesty, aby se zde dalo zaparkovat a vůbec projet. Balíme čluny, převlékáme se a vydáváme se zpátky do Prahy. Většina oddílu zde ovšem zůstává a v neděli si ještě užívají vody a prý i nějaké té práce. Tož tak.