Šestkový Kenvelo Cup Trnávka 2005 byl důstojnou tečkou za letošní raftovou sezónou, a tuto skutečnost umocnily vodácké úspěchy i pěkné počasí a vydařený večírek (vlastně vydařené večírky). Ženy potvrdily dobrou formu před mistrovstvím světa v Ekvádoru, muži vybojovali účast na mistrovství Evropy 2006, navíc jsme to všichni přežili tak nějak ve zdraví, takže co si víc můžeme přát, že.Jelikož Kenvelo Cup patří mezi ty pořadatelsky náročnější závody, vyráží část členů RK Stanu na Trnávku již ve čtvrtek večer. Z poměrně početné čtvrteční skupiny jsem nakonel zůstal já a Šumák. Ovšem nikterak nás to nerozhodilo, my jsme vytrvali a čtvrteční cestu nezrušili. Vedou mě k tomu důvody ryze praktické, protože představa ranního vstávání mě příliš netěší, ba dokonce mě spíše děsí. Je to větší pohodička, člověk jde spát stejně jako doma a vstává v devět.
Ve čtvrtek se mi kapku zkomplikovala situace, neboť vlek, který jsem si měl na Trnávku přivézt, se nalézal cca 70km od Prahy, což nebylo zrovna milé zjištění. Nakonec jsem zaimprovizoval a zajistil jsem si tento prostředek na vození raftů od svého bratra, který má farmu nedaleko Želiva. Původní předpoklad, že vyrazím v poklidu tak nějak po páté, vzal velmi rychle za své.
Je zajímavé, jak vcelku dospělý člověk, který bez nějakých zásadnějších problémů absolvoval instituce typu mateřská či základní škola, může být tak naivní a dávat si tak nesmyslné a zdravému rozumu se vzpírající cíle. Je z logiky vesmíru jasně a neměnně dané, že nikam nemůžu přijít včas. Proto nechápu, proč se o to permanentně pokouším. Namísto poklidného odjezdu lehce po páté se z toho shodou pestré škály naprosto nepředvídatelných okolností vyklubal hektický úprk těsně před osmou. Naštěstí Šumák, kterého jsem nabíral v jeho mnichovické haciendě, patří mezi flegmatičtější a méně nervní členy našeho sdružení, takže ho necelá hodinka zpoždění pranic nerozhodila. V Želivu jsme začali shánět Syblíka, ale ukázalo se, že to nebude tak lehké a jednoduché. V hospodě nebyl, tak jsme jeli do jiné hospody v sousední vesnici. Tam bylo zavřeno, a naše mobily byly bez signálu. Co teď? Naštěstí během našeho čekání a přemýšlení, pod kterým smrkem budeme trávit noc, se otevřely balkónové dveře jednoho bytu a objevila se paní Syblíková. Byli jsme zachráněni. Dojeli jsme na Trnávku, převzali klíče (pochopitelně ne všechny, nicméně ty od buňky jo, takže o posledním soudu budu mít k dobru alespoň nějakou polehčující okolnost : o))) Povlékli jsme postele, abychom to nemuseli dělat později v podroušeném stavu, a vyrazili na pivo. V areálu IPS je nově otevřená taková příjemná špeluňka, dělá to na mě dojem, že hlavně pro zdejší omladinu. Kapku zahuleno, k poslechu se hrálo na gramofon, obsluha drobet mimo, takže bylo jasné, že se mi tady bude líbit. Po počátečních rozpacích nám začali nosit i pivka, takže pohodička. K tomu se na gramofonu začala otáčet dlouhohrající deska skupiny JethroTull, což bylo velmi příjemné. Zvláště, když si člověk uvědomí, jaké sterilní ohavné songy musí neustále poslouchat. Před půlnocí jsme ukončili náš pobyt v lokále a po zaplacení se vydali na kutě. Šumák si strategicky vybral místo na palandě, ač měl místo volby. Přeci jenom, při představě Libora, kterak v pozdních nočních hodinách zdolává výškový palandový rozdíl, to byl prozíravý tah...
Jedním z důvodů, proč jezdím na Trnávku o den dřív, je luxus pátečního spánku. Ten jsem si plně vychutnával až do půl deváté, a musím přiznat, že to nebylo vůbec špatné. K úplné idylce mi chyběla jenom kávička a v klidu pozřená snídaně, což mi ovšem nebylo dopřáno. Přifrčel si to Transit s Petrem, Mirkem a nervózním Hájosem, který začal hned prudit, že nejsou klíče, že je tu spousta práce, a že to asi nestihnem, a kdesi cosi. Jako by byl na Trnávce poprvé, nebo co.
Zatímco Petr se Šumákem vyrazili stavět trať, my zbylí jsme se chopili stavby pivního ježkovského stanu. Kdo nezažil, neuvěří. Je to dílo opravdu monstrózní a jeho stavba vyžaduje obzvláště bystrého ducha, šikovných a silných paží, dobrou konstelaci hvězd, minimum slunečních erupcí a tak dále. Proto ty, kdož bez zaváhání, mrknutí oka a ohlédnutí vejdeš v tento stánek konzumu, lahodného moku, radosti a bujné zábavy, postůj chvíli v zamyšlení a v tichém úžasu a vzdej tak hold těm bezejmenným stavitelům, kteří prolévajíce krev, pot a slzy, vystavujíce sebe sama hrozby těžkého úrazu či dokonce smrti při náhodném pádu ze štaflí, vystavěli zde toto skvostné dílo.
Jak jste jistě všichni poznali, náš boj se stavbou byl úspěšně zvládnut, dokonce se mi podařilo nezpůsobit si nějaký závažný úraz, takže pak jsme již pouze čekali na to, až Lojza provede narážecí proces a trubkami začne prýštit ten lahodný chmelomok. S přibývajícím časem se začaly rozšiřovat naše řady, stejně tak se objevili první závodníci. Jako tradičně přijeli první Slováci, následováni Ruskami. Počasí nám přálo tak úžasným způsobem, až to snad ani nebyla pravda. Vymetená obloha, sluníčko smažilo jako o závod, takže kdo si nevzal kraťasy, prohloupil a pekl se. Se Šumákem věšíme reklamy, Libor s dalšími lidmi fouká čluny, takže se všechno směřuje k puštění vody v půl páté (což byl posun oproti avízované čtvrté, jenomže to tady bylo dost málo posádek, takže proto to zdržení).
Od Jiříka z Pyšel dostáváme závažnou připomínku, jak to, že už teče voda, a ještě není naraženo. A vskutku, Lojza s Ládíkem ještě kdesi obědvají. No, netrvalo to dlouho a objevili se na svých místech.
Protože na trénink nejsme kompletní, jedu s Kenvelem namísto Jindry a P.R. trénuje ve čtyřech. Je zajímavé, že se mi daří bezezbytku přenést fluidum nepovedených pátečních trnávkovských tréninků také na tak kvalitní posádku. Mám pocit, jako bych snad ani nejel v jiné posádce. Zadáci halekají na háčky, že nepádlují, ti zase odpovídají, že dělají co mohou, ale že víc už to nejde – prostě jako doma : -) Jsem rád, že mi borci z Kenvela umožnili potrénovat na Trnávce tak, jak jsem zvyklý, a nerozhodili mou koncentraci na závody nějakými perfektními průjezdy. Rovněž jsem rád, že nebyli tak důslední a odpustili si koupel na trati, to bylo velmi milé.
Po třech jízdách si sedáme do raftu v takřka kompletní P.R. sestavě a jdeme si zlehka potrénovat. Není to tak zlé, takže by to snad zítra mohlo jít. Začíná se šeřit, a to je neklamné znamení, že nastává další část přípravy na závody. Probíhá prezentace, stahují se branky, aby nepřekážely při sprintu, sundaváme ty, které při závodě nebudou potřeba, na ty ostatní věšíme čísla a loga Kenvela. Pobíhající pesíci jsou neklamným znamením, že přijela vzácná návštěva až z Dobřichovic (to je kousek od Šarinů, nedaleko Prahy a tím směrem, jak jezdím na chalupu). Objevují se borci z klubu ET v síti, kteří mají jako obvykle na starost hudební složku závodů, a zaujímají své postavení vedle ježčího výčepu. Nejprve ovšem probíhá promítání videa z červnové „čtyřkové“ Trnávky, rovněž Standa pouští video z ME v Bosně. No a pak již nic nebrání tomu, abychom se do večerního dýchánku opřeli skutečně naplno. Hudba hraje, na parketu se začínají objevovat první tanečníci, Lojza s Ládíkem čepují pivko, nalévají dobroty, vaří kafčo…
Hájos se rozhodl udělat něco pro urychlení globálního oteplování (asi chce na zahradě pěstovat banány, fíky a pomeranče, nebo v bazénu chovat krokodýla, fakt netuším) a zapíná plynový teplomet, takže se klima ve stanu mění směrem k lepšímu. Což je príma.
Vedle tradičních pařičů ze Slovenska, kterých přijelo jako obvykle hodně a hodně také paří, mě zaujala partička Rakušanů. Ti byli snadno identifikovatelní podle bund a také podle neustálého pendlování k výčepu, kde si objednávali nejčastěji becherovku. Asi je jim na Trnávce líbí, což je dobré.Ráno se tradičně halí do decentní mlhy, která ale rychle ustupuje a před námi se rýsuje další slunečný den. Vše se chystá na start sprintu, kterým Kenvelo Cup Trnávka R6 začíná. Jako první jdeme na vodu my, po nás jede Kenvelo a jako poslední oddílová posádka se na trať vydávají Ženy. Berušky ani Indiánky nestartují. Naše první jízda se vcelku daří, stejně tak mohou být spokojeni Hájosovci a Ženy. Ve druhé jízdě se ovšem našim jedničkám nepodařilo udržet vedení, takže se Hájosovci museli spokojit s druhým místem. Ženy své vedení uhájily, což je před MS dobrá zpráva. Po sprintu následuje pauza na oběd, při které chystáme vše potřebné na slalom – branky, posty rozhodčích a dalších asi tak dvacet věcí, které jsou nezbytně nutné pro slalomování.
V této disciplíně máme v každé kategorii velmi žhavé kandidáty na vítězství, zejména Kenvelu jde o nominaci na příští rok. No a u Žen je to taková příjemná povinnost, že : -) Obě naše posádky ale dokazují, že se jim mezi brankami daří a tak se můžeme pyšnit dvěma prvními místy v této technické disciplíně. Naše posádka zajela svůj standard a to zejména díky vylepšené druhé jízdě, i když ani ta nebyla úplně bez chyby.
Protože po slalomu je ještě chvíli puštěná voda, aby si posádky mohly zatrénovat a případně si otestovat trať nedělního sjezdu, usedáme do raftu a připravujeme adrenalinový zážitek mojí kámošce Dianě. V raftu sedí pochopitelně poprvé a je vidět, že se jí to dokonce i chvílemi líbí. Vynášíme raft nahoru a připravujeme vše podstatné na vyhlášení. Toho se já ovšem neúčastním, protože vyrážíme s Martinou, Dianou, Avim a Keshet na bratrovu kozí farmu. Zde se konají rovněž dodatečné oslavy narozenin mé neteře Valérie, jinak děti pochopitelně obdivují zvířátka, zejména pak kozy. Když jsme se pozdravili s dělným zemědělským lidem, zapojili vypůjčený vlek na nedělní převážení raftů z cíle na start, vydáváme se do Želiva na véču. Zatímco Valérii jsme blahopřáli k narozeninám s týdenním zpožděním, Mirkovi jsme gratulovali s týdenním předstihem. Tento chrabrý závodník a novopečený šestkový reprezentant se týden po Kenvelo Cupu dožívá (byvše doživše? Bude doživ? Mám v tom hokej, navíc reportage píšu s týdenním zpožděním, tedy v momentě, když už je Mirek starej a jeho život stojí za houby, protože po třicítce už to všechno stojí za houby). Ale zpět k praktické stránce oslav. Jarka naložila utopence (extrémně vynikající, pravila Martina, musíme se prý s Jarkou domluvit, aby nám je jednou naložila na svatbu), Petra upekla moooc dobré koláče, Mirek uvařil moooc dobré šampaňské... Takže Mirku,všechno nejlepší, ať ti mistrovské tituly a slavná vítězství přibývají stejně rychle, jako křížky na hrbu! Bohužel nemám z tvé oslavy žádné fotky, protože mi došly baterky.
Ovšem nebyli jsme sami, kdo si na Trnávce užíval, protože v půl šesté se začal rozdávat gulášek zdarma, a podle referencí ostatních byl výborný. Pochopitelně nechybí ani tradiční šťastná hodinka, kdy se čepuje pivo Ježek zdarma. Tentokrát to bylo deset soudků, pěkně kulatých. Jen se po nich zaprášilo…Jak je pravidelným čtenářům těchto stránek jistě dobře známo, Číba přitáhnul v létě na Trnávku dva svoje kámoše, kteří hrají na kytary a klávesy, říkají tomu že jsou kapelka a je to dost fajn. Protože nás svým výkonem v červnu dost nadchli, domluvili jsme s nimi hraní i na podzim (a na podzim jsme s nimi domluvili hraní zase na léto, tak už to tady chodí : -)). Chlapci přijeli posíleni ještě o jednoho kytaristu a bylo to tradičně výborné. I když jejich produkci přerušilo promítání, opět dokázali, že umí zahrát tak, aby se to lidem líbilo. Vyhověli také celé řadě písniček na přání, takže doufejme, že si najdou čas a v létě je zde opět přivítáme. Mohutné ovace, kterých se jim za jejich výkon dostalo, si opravdu zasloužili. No a pak již nastal čas, kdy se za mixážní počítač posadil Číba či některý z jeho kolegů, chopil se dýdžejské myši a zábava nabrala dalších obrátek. Fléga z klubu KV 125 mi v intimní chvilce před výčepem, když jsme čekali na pivko, sdělil, že se musí dnes večer krotit, protože včera to nějak přehnal a když už potřetí na parketu upadl, tak mu někdo poradil, že by měl jít spát. Což on moudře učinil. Ráno se pak v momentě, kdy se jejich raft odrážel od startu na první jízdu sprintu zeptal, jestli se jede slalom nebo sprint… Inu, život přináší rozličné momenty…
Hudba hraje, pivko teče, stejně tak i rozličné tekuté dobrůtky, diskusní kroužky diskutují, tanečníci tančí, Hájos se rozhodl vedle stanu vytápět také prostor mezi teskáči, což ovšem myslím nepřineslo kýžený efekt. Hustá mlha zahaluje Trnávku v neděli ráno, ale stejně jako v sobotu přebírá za chvíli svou vládu hřející sluníčko. Jenom v cíli sjezdu mu to pochopitelně trvá o fous déle, ale to vůbec nevadí. Připravujme zajištění logistiky přemístění člunů z cíle zpět na start, což v praxi obnáší dovézt dolů dostatečný počet vozidel s vleky, spolu s několika lidmi je tam zanechat a vrátit se zpátky na start. Přípravy na závody vrcholí, tři, dva, jedna a jdeme na to. Je to tradiční dřina, navíc to moc neteče, ještě že to netrvá moc dlouho. V cíli nakládáme rafty na vleky a vozidla, do vozidel umisťujeme závodníky a začínáme převoz zpět na Trnávku. Daří se to celkem bez zádrhelů, většina závodníků nechala rozumně své vozy na startu, takže jsme se vyhnuli zablokování jediné úzké příjezdové cesty. Pouze jedna paní s kabrioletem BMW s německou SPZ se snažila projet a tak nějak stála uprostřed silnice, takže jí všichni museli objíždět. Naštěstí ale jela jednou, takže se to dalo vydržet. Při závěrečné jízdě jsem do auta naskládal celkem šest Rusek ve vestách včetně jejich trenéra, což mě samotného překvapilo. Co se výsledků týče, spokojeny mohly být pouze Ženy, které porazily Mistrálky a vyhrály. Také naše posádka nebyla vyloženě zklamaná, zajeli jsme takový standardní standard. Kenvelo dojelo až osmé, což rozhodně nebylo nic extra. Každopádně na jejich nominaci to nic změnit nemohlo, takže vlastně pohoda. Ovšem je třeba podotknout, že konkurence byla značná.
Balíme si a chystáme vše na závěrečné vyhlášení. Zde budeme vedle nejlepších posádek ze sjezdu a Kenvelo Cupu celkově dekorovat také vítěze Evropského poháru kategorie R6. No a pak již uklidit, sbalit reklamy a tisíc dalších věcí, které jsme v pátek pracně vybalovali, a hurá domů! Tož tak.