Závěr sezóny bývá mezi některými raftaři obzvláště oblíben, protože na nejrůznějších večírcích a mejdanech se scházíme pouze za účelem společenského vyžití a nikdo se nemusí obávat, že se bude muset přepravovat na nafouklé madraci skrz zpěněné peřeje. 
Současně při těchto taškařicích bývá dobrým zvykem ocenit ty nejlepší, kteří jeli nejrychleji a předjeli většinu či rovnou všechny ostatní posádky, po celý rok si udržovali dobrou formu a výkonnost a přes zimu pilně trénovali, aby jim přes sezónu vydržela ta forma a výkonnost. Současně je třeba ocenit i ty, kteří jezdí nejrychleji a předjíždí své soupeře dlouhodoběji, a stejně dlouhodoběji si udržují tu formu a tu výkonnost. Nesmí se ovšem zapomenout ani na ty, kteří vedle udržování své formy a výkonnosti dbají na to, aby si vysokou formu a výkonnost udrželi ti druzí a hlavně se všemi svými silami snaží o to, abychom měli kde tu vysokou formu a výkonnost prodávat a ukazovat a předjíždět ty další posádky, a abychom vůbec měli nějaké posádky. V neposlední řadě pak musí dojít zaslouženého ocenění i ten z našeho středu, kdož nejbizardněji a s největší grácií a umem a šarmem ovládá lyžařská prkénka běžkovací na svazích i rovinách, na polích i lučinách. 
Tož jsme tedy věděli, že musíme vykoumat nějakou legrandu, aby bylo veselo a všem se to líbilo a nikdo neměl pocit zmařeného času, který jen tak pro nic za nic stráví v restauračním zařízení nižší cenové skupiny popíjením nápojů více či méně alkoholických. Jelikož nejsme žádní přicmrndlíci a máme o sobě to nejvyšší mínění a naše cíle nemohou býti jiné, než nejvyšší, naše myšlénkové pochody zamířily kam jinam, než do slavného a mýty opředeného Hollywoodu, kde ty nejlepší, kteří ty druhé převyšují výrazným způsobem, odměňují zlatými soškami zvanými Oscary. Nemám sice ponětí, proč se sošky jmenují Oscary, ale se soudružskou otevřeností musím přiznat, že je mi to úplně jedno. Doufám aspoň, že Oscar byl někdo hodně významný a důležitý, protože my jsme se rozhodli naší oddílovou mutaci této ceny nazvat Standary, abychom tak vzdali hold ikoně raftingu, která toho pro nás pro všechny tolik vykonala, vykonává a jistě i vykoná.
Libor drobet zkrouhnul rodinný rozpočet, zakoupil tři cihličky zlata a za dlouhých podzimních večerů doma v kuchyni rozpálil troubu doběla a vyhotovil tři věrné kopie hollywoodských sošek, které následně ještě doladil pro naše raftové potřeby. Vedle toho ještě umně zrobil vtipné pozvánky a hlasovací lístky, na kterých byly zveřejněny nominace, jak je zvolily týmy raftových a lyžařských akademických osobností. Standa vytvořil z videa z lednového Padesátníka krátký, ale výstižný sestřih nejlepších lyžařských kreací, které byly určeny k promítnutí a následnému demokratickému vybrání toho nejlepší lyžníka. Skořepka mi tradičně napsala nápisy, zakoupil jsem ještě hlasovací urnu, která nám bude na chalupě sloužit jako koš na odpadky, a cenu pro Předsedu roku, a všechno mohlo vypuknout.
I když – ještě na něco jsem zapomněl. Vzhledem k důstojnosti, vážnosti a velkoleposti celé akce kladli organizátoři zvláštní důraz na vybranou garderóbu zúčastněných osob. Jak bylo dopředu avizováno v pozvánce, nevhodné oblečení bylo sankcionováno lahvinkou šampaňského. No a to je z úvodu zhruba tak nějak všechno, takže se přesuňme do Mejdan arény v restauraci Na Dolejší, zhruba plus mínus hodinu před oficiální začátek Vyhlašování Standarů.
Přípravný výbor se sešel v plném počtu, takže na to, že jsme skoro nic nemuseli připravovat, to bylo velmi příjemné. Převlékl jsem se do slavnostního úboru (původně jsem měl v úmyslu se převléci již v práci, ale když jsem si oblékl kalhoty, tak jsem dospěl k názoru, že lepší bude převléci se až přímo na místě...) Připravujeme umístění nápisů nad vchod a na zdi, chystáme volební urnu, panu číšníkovi zabavuji nůžky na stříhání vstupenek atd. (veselá historka: když nás viděl při přípravách, tak se zeptal, jestli jsme tu nebyli před rokem s těma pionýrkama :-))) No a pak již nezbývá nic jiného, než prostudovat jídelas a něčím dobrým si zaplnit útroby.
Jako první se dostavil strýc Vladimír, který se sice nejprve tvářil, jako že se ho slušné oblečení netýká, že jde z práce, a že je vlastně chudý důchodce a kdesi cosi, ale nakonec nevydržel naše uštěpačné poznámky a u livrejovaného diskrétního čísníka objednal lahvinku prvotřídního šampaňského. No, bylo dobré, a nutno říci, že nebylo ten večer zdaleka jediné... Postupně se sál zaplnil, takže se mohlo začít s mejdanem. Drobná komplikace nastala v momentě, kdy se Standa s Mirkem snažili zapojit kameru do televize v sále, což se odmítalo zdařit. Rovněž vznikl nějaký problém s kabelem a prodlužovačkou, pak se do toho ještě zamontnoval majitel provozovny, navíc to začalo vypadat, že jsme přerušili nějaké vedení a hosté v hospodě neuvidí zápas v kopané, který byl asi důležitý. Hráli tuším bílí proti červeným, pevně věřím, že vyhrál dobrý fotbal a že byli diváci spokojeni. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, video začalo premávat, fotbalisti začali čutat do meruny i na obrazovce a všichni byli spokojení.
Mohlo se tedy přistoupit k tomu, proč jsme se zde v tento večer sešli – k vyhlašování Standarů Akademie raftových umění a věd. Jako první přišel na řadu Kolektiv roku, kde v nabité konkurenci plné zvučných jmen, obstál tým raftařů startujících pod názvem Kenvelo Hájoš Racing Team! Za mohutných ovací převzal Hájos Standara a pronesl dojatou řeč, ve které všem poděkoval a tak dále. Jako druhý v pořadí byl vyhlášen Předseda roku, kde byl demokratickou a svobodnou volbou z trojjediného kandidáta jedmomyslně zvolen Standa, což opravdu nečekali ani opravdoví znalci raftového zákulisí. Ten dostal vedle sošky Standara ještě praktický dárek od oddaných příznivců ze zahraničí. 
Jak již bylo naznačeno v úvodu, vyhlašování Standarů Akademie raftových umění a věd bylo skutečně na té nejvyšší úrovni, která se směle vyrovnala (a mnohde dokonce i předčila) svůj Hollywoodský vzor. Ovšem je třeba si se soudružskou upřímností přiznat, že se zde jedna slabinka vyskytla a je třeba doufat, že se podaří jí v příštích letech zacelit a tuto Achillovu patu raftingu tak odstranit. Pro vyhlašování a uvádění do síně slávy nám totiž chybí chodník, do kterého by slavní síňaři obtiskovali své končetiny. Což, jak jistě všichni uznáte, je absence dost citelná a mrzí nás to o to víc, že celá plejáda členů oddílu vlastní luxusní nemovitosti, kde by se takový chodník slávy určitě skvěle vyjímal. A přitom nelze říci, že by síň slávy zrovna zela prázdnotou... No nic, přestanu si tady stěžovat a vrátím se k jadérku věci. Do síně slávy byly pochopitelně uvedeny naše Ženy, které v Ekvádoru na MS zažily skutečně bombastické vyvrcholení své kariéry a vyhrály. Vzhledem ke zmíněné absenci vhodného chodníku si obtiskly své ruce na vkusný plakát, který pověsím do loděnice, aby i ostatní závodníci měli během zimní přípravy před očima motivaci a příklad, kam až to jednou mohou dotáhnout :-)
Pořád zde ale zbýval jeden Standar, který byl určen pro vítěze kategorie Lyžař roku. Na videoukázkách jsme mohli shlédnout vytříbenou techniku tří skvělých mistrů úzkých dlouhých prkýnek Libora, Silvie a Davida. Přítomní měli velmi těžkou úlohu, neboť vybrat mezi třemi dokonalými a v podstatě rovnocennými výkony nebylo vůbec lehké... Nakonec je ovšem dobře, že všichni fandí inovaci a pokroku, což se ukázalo poté, když byl za vítěze hromovým potleskem a ovacemi označen David. Ten zaujal především svým průkopnickým stylem, který je do lyžařských příruček od ledna zanesen pod názvem „backplužing“ a který umožňuje běžkařům zdolávat i takové terény, které byly dříve nezdolatelné. No a pak už se jenom popíjelo, debatovalo, popíjelo, jedlo, pilo, debatovalo... a ráno nás z toho všeho bolela hlava... Tož tak.