Závody v Čunovu se obvykle vyznačují dlouhou cestou, úchylným vedrem, výbornou vodou a pro mě nepochopitelnými kroky a nařízeními ze strany pořadatelů. Letos zde byly v plánu pouze šestky a dvojky, čtyřky se tentokrát nekonaly. Bojovalo se tedy v první řadě o body do reprezentační nominace R6 a naše posádky, Ženy a Kenvelo Racing Team potvrdily své nejvyšší ambice. Ale vezměme to pěkně po pořádku, hezky od začátku.
Odjezd transitu červeného byl stanoven na 10:30 z Podkovky od Hájose s tím, že cestou ještě naložíme Libora a následně v Břeclavi tři čluny šestkové, místní fabrikou Gumotex umně vyrobené. Souhrou naprosto nepochopitelných a ojedinělých okolností jsem na sraz dorazil včas, z cestujících zde však byla pouze Míša. Mužská polovina Proksovic famílie byla ještě někde na cestě s tím, že dorazí v jedenáct. Využil jsem tedy situace, abych doplnil v bankomatu hotovost a po návratu jsem zjistil, že jsme již v plném počtu a nic nám nebrání usednout do vozu a vyrazit směr Strašnice. Po objetí bloku a naložení Zdenkova mobilu, který zůstal v autě, jsme se již definitivně vydali směr Strašnice. Dojeli jsme plynule až k Jižní spojce, kde jsme narazili na nehýbající se štrůdl vozidel. Nakonec jsme přes Spořilov a zahradní město dosáhli dílčího cíle, naložili Libora a vyjeli směr Břeclav. 
Cesta ubíhala příjemně vzad, dobrou náladu ve voze umocňovalo otevřené a vyprázděné šampíčko. Po vjezdu do Brna však dostal náš relativně plynulý pohyb vpřed a souběžný pohyb cesty vzad značnou trhlinu. Kvůli nějaké objížďce jsme ztvrdli na dlouhé a dlouhé minuty v zácpě, než jsme se dostali na dálnici směr Bratislava. V Břeclavi jsme zajeli ke Gumotexu, po krátké konverzaci s paní v recepci si vyzvedli čluny a vydal se hledat hyper super, kde jsme chtěli rozšířit naše skrovné zásoby. To se stalo, Libor ve stánku vydoloval i něco uhlí na grilování a pak již nic nechybělo k tomu, abychom slavnostně zdolali zbývající část cesty.
Po příjezdu do Čunova stavíme stany a vydáváme se na vodu. Startuje se na Pulsarech 380, takže máme co dělat, abychom se tam vešli. Je to opravdu velmi malý člun pro přepravu šesti plnohodnotných osob v bouřících peřejích. Do sytosti vyježdění se převlékáme a jdeme se věnovat společenské stránce raftingu – to jest konzumaci poživatin, lihovin a jiných alkoholických nápojů, klábosení a tak dále... Někteří z nás jsou vybaveni i jinými prostředky pro ukrácení dlouhé chvíle, tudíž plně využíváme příznivých terénních podmínek pro inlajning či bicykling.
S postupujícím večerem doráží další účastníci našeho zájezdu, pouze nad Beruškami visí stále otazník. Až najednou došla zpráva: Berušky mají smůlu, Martinu nepustili celníci přes hranice, protože neměla OP, ale jenom papír, který potvrzoval jeho ztrátu. Míša se hned začala radovat, že nemusí závodit a asi drobet zapaří, ovšem její radost byla do značné míry předčasná. Pro Martinu totiž není žádná hranice dostatečně neprostupná, útěk z Alcatrazu pak pouhou formalitkou. Tato perspektivní závodnice se neohroženě vrhla směr Slovensko, a krok za krokem postupovala stále vpřed. Se zručností sobě vlastní překonala zátarasy z ostnatého drátu, lehkou chůzí baletky protančila minovým polem, kouskem buřta oklamala pozornost Broka, věrného kamaráda každého správného pohraničníka, který již zadržel nespočet narušitelů naší státní hranice, a již byla v zemi našich slovenských přátel. Po šťastném shledání se zbytkem posádky na dálnici kousek za celnicí již nic nebránilo tomu, aby i Berušky dorazily do prostoru čunovského vodního areálu.
Večerní zábava probíhala jednak u našeho ležení, jednak u hlavní tribuny. Zde v bufetu bojovala paní výčepní s pěnícím pivem sice srdnatě, ale nepříliš úspěšně, výsledkem čehož byla dlouhá čekací doba na pivko. Navíc paní někdy ke dvanácté stejně zavřela, prostě klasika.
Ráno mě, stejně jako většinu lidí, kteří nespali někde ve stínu, probudilo ohavné vedro, které mě donutilo vstát ještě před osmou. O tom, kdy budeme startovat, neměl nikdo ani ponětí, prý se to bude vědět po kapitánském mítinku, někdy v půl jedenácté. Závod při tom začínal v jedenáct, takže pohoda. 
Po nějaké době se na trati objevily i branky, takže jsme se mohli jít mrknout, jak a kudy, a co a kde. Měli jsme číslo 41, takže nám zbyl dostatek času na sledování jízdy žen a prvních posádek mužů. Trať nebyla příliš obtížná, když se to dobře najelo, tak to bylo v poho. Teď to ještě dobře najet :-) Bereme si tedy člun a vyrážíme na start. Naše první jízda není špatná, ale také je ještě co zlepšovat. První jízdy se ostatně nedaří téměř nikomu, favorizované posádky se ve valné většině prosazují až druhou jízdou. Na tu si ovšem musíme chvíli počkat, protože po prvním kole šestek následovaly debly a pak pauza. Snažíme se nevypařit, ale jde to dost obtížně. Naštěstí jsme se dočkali, takže se vydáváme podruhé na vodu. Ženy si nakonec jedou po nevydařené první jízdě pro první místo, Kenvelo Racing Team končí díky Hájosově šťouchu v poslední brance opět druhý. 
Po skončení závodů R2 má být zahájen Fun slalom spočívající v plnění nejrůznějších disciplín při průjezdu kanálem. Přestože se nezúčastňujeme, rozhodně neleníme. Dáváme se dohromady a jdeme si zajezdit a Martině tak odbýt její raftovou premiéru. Projíždíme trať lépe než při závodech, zkoušíme přejezdy a surfování v Niagaře, a pak to balíme a jdeme to zapít. Zdeněk nás sice ještě přemlouvá k nějakému tomu surfování v Niagaře, že prý je to vodácký zážitek a kdesi cosi, ovšem když pak nadšeně vypráví, jak na něj Martina celou cestu padala, z toho v Niagaře ze všeho nejvíc, je nám hnedle jasné, co se za touhou po raftování skrývá :-) Vychlazené šampáňo přijde k chuti, je to takový příjemný začátek večírku. Další program si každý ordinuje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – bicykling, inlajning, hospoding, pařing... jednoduše každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb. Večer se pak všichni scházíme u transitů a rozbíháme proces vyprazdňování nejrůznějších lahví, začíná se šampáněm. Zábava je taková dobrovolná, u tribuny hraje rádio, jinými slovy opravdu mejdan, jak má být... Naštěstí alespoň přibyly stánky s pivem a občerstvením, takže situace není tak katastrofální, jako včera.
Nedělní ráno je sice stejně dusné jako to sobotní, je však o mnoho víc zamračené. Již z letmého laického pohledu usuzuji, že bude pršet, a nemýlím se. Většina lidí proto balí stan, dokud je suchý a zvolna se chystá na sprint. Ten se naštěstí jede systémem nejdřív šestky, pak dvojky, což je super. Né že by tu nebylo fajn, ale tvrdnout zde o čtyři hodiny navíc jenom kvůli deblům, to se mi fakt nechce... Začíná pršet a to tak, že hodně a čím dál tím víc. Naštěstí déšť nemá dlouhodobý charakter, což je dobře. Sprinty jedeme ze všech sil, nakonec to kupodivu ani tak špatně nedopadlo. Absolvuji ještě zajímavý rozhovor s ředitelem závodů Tombou (Tomáš Langh), kterého se ptám na zákaz vstupu na protější břeh a další věci. Je to prý nařízení majitele kanálu, aby tam nechodili diváci, kteří pak padají do vody atd. Pro zajímavost – v kanálu se nesmí ani koupat, nesmí se vstupovat za ty plůtky a další věci. Skoro by mě zajímalo, kdy tam zakáží jízdu na raftech či slalomkách... I když nad některými věcmi zůstává rozum stát. Například jsem se dozvěděl, že nějaký anglický trenér skákal do toho slepého ramene s klidnou vodou z mostu po hlavě, a zlomil si páteř. Kanál byl pak dva týdny zavřený a vyšetřovala to policie. Když je někdo blbej a skáče po hlavě do vody, kde je metr vody, tak se přeci nesmí divit, že si zlomí páteř, nebo ne? Tak co je na tom k vyšetřování? Si myslím já... Taky se v kanále utopil maďarský průvodce, který se klouzal po dně směrem k Niagaře. O něco se zachytil nohou a našli ho až ve chvíli, když přestala téci voda. No a to je tak nějak ze závodů v Čunovu všechno. Pokud někoho zajímá můj názor, mrkněte na Sportovní noviny, tam jsem ho vyjádřil. Tož tak.