Konec léta s sebou nese několik specifických faktorů. Například dětem končí prázdniny, což je pro ně velmi stresující a traumatizující záležitost, neboť musí začít opět docházet pokud možno pravidelně do školních lavic, občas komunikovat se školním personálem nebo čas od času vypracovat nějakou domácí úlohu a udržet v šedé kůře mozkové několik zbytečných vědomostí. Ptáci stěhovaví si zase balí své ranečky, houfují se na drátech elektrického vedení a následně se vydávají směr teplé krajiny. Je zajímavé, že většina turistů dělá totéž, jenže opačně. My raftaři již máme ve valné většině školní léta dávno za sebou, do teplých krajin neodlétáme, ale i tak pro nás konec srpna znamená něco víc, než jen obyčejný konec obyčejného měsíce. Koná se totiž sjezd přes Čertovy proudy, což je jakási vodácká maturita. Po celoročním sjíždění umělých kanálů, zpestřené pouze jarními sjezdy na Kamenici a Labi (a pravda, letos byla velmi výživná i Sázava, ale...) se jedná konečně o vodu s velkým V. 
Letos jsme se konečně chystali na Lipno v kompletní sestavě (Kenvelo, Manageři a P.P.), i když je pravda, že nad startem naší posádky visel otazník, a ne jeden. Absenci Standy, který se věnoval své stavbě, zacelil Šarin, jenž se zvolna vrací do závodního tempa. Najít náhradu za Šumáka, kterého již před Rodinnou Trnávku diskvalifikovala záda, se ale zdálo nad naše síly. Naštěstí se Šumák dokázal dát do provozuschopného stavu, takže jsme se mohli směle vydat směr Šumava. 
Vzhledem ke skutečnosti, že ranní vstávání není zrovna moje hobby, vyrazil jsem na Lipno již v pátek odpoledne se Silvií a Renčou. Podařilo se nám bez úhony dosáhnout Vyššího Brodu, postavit stan, takže jsme se mohli směle vydat do víru zábavy. Poněkud nemile mě překvapil bufet v kempu, který se za poledních asi tak dvacet let, co jezdím na vodu, vůbec nezměnil. Fronta na pivo vypadala dost nepříjemně, takže jsem záhy nabyl dojmu, že dřív než budu obsloužen, tak umřu žízní. Přitom byl kemp poloprázdný – jak tady zvládají nápor v hlavní sezóně mi zůstává záhadou. Naštěstí se jiné části kempu konala nějaká zábava, týkala se tuším zábavných plavidel, ale hlavně tam byly stánky s pivem bez fronty. Zde jsme se setkali s dalšími raftaři, takže jsme se družně vmísili do kolektivu, vyslechli hrůzostrašné novinky o tom, kdo se kde prásknul na Čerťácích, jak PRŠI Team nechal raft někde zašprajcnutý pod škvírou a tak dále. Na pódiu se snažila nějaká kapela, po několika pivech se to už dalo docela i vydržet. Její produkce však byla několikrát přerušena kvůli přerušení dodávky elektrické energie, ale naštěstí vše bylo pokaždé po chvíli uvedeno do stavu před přerušením. 
Ráno mě v brzkých ranních hodinách probudil silný déšť bubnující na stan, což bylo neklamným znamením toho, že venku bude ohavně mokro, nevlídno a studeno, a do toho se mi tedy vstávat už vůbec nechtělo. Leč nebylo zbytí, takže jsme se vydali vstříc dešťovým kapkám a adrenalinovým zážitkům. Po snídani jsem přepravil Renču na slalom, a jal se čekat na další závodníky, kteří vyráželi ráno z Prahy. Postupně jsme se sešli v dostatečném počtu, navíc s použitelným Šumákem, což nebylo vůbec špatné. Navíc přestalo pršet, takže nám vše hrálo do karet, jak se říká. 
Došlo také k jedné velmi zajímavé a zaznamenáníhodné události, která je natolik zaznamenáníhodná, že jsem jí vyčlenil celý a samostatný odstavec. Martin přijel včas! Ano, je to tak. Zdeňkova ranní nervozita, zda to pravý háček Managerů stihne včas a zda stihnou tréninkovou jízdu, potažmo i závod jako takový, vzala za své okolo desáté hodiny. Na parkovišti elegantně přistál Martinův kombík, napakovaný až po střechu a já jsem začal přemýšlet, jakou náhradní veselou historku si opatřím. Naštěstí mě tento vynikající závodník nenechal ve štychu, protože nás vzápětí oblažil poutavým vyprávěním, jak si ráno hnul se zády, když sundaval ze střechy zahrádku. Sundavací proces nakonec dokončil zbytek rodiny a Martin se za pomoci výrobků předních farmaceutických koncernů uvedl do závoděníschopného stavu. 
Tento zážitek mě vedl k tomu, že jsem se zamyslel nad předstartovní přípravou závodníků podle věkové kategorie a vymyslel jsem následující manuálek. Rozdělení podle věku je čistě orientační, závisí na momentální kondici každého jednotlivce a nelze to nějak zevšeobecňovat. Jak to tedy vypadá? Mladí závodníci se před závody nemusí rozcvičovat vůbec, protože jejich tělo je mladé a pružné, a nic ho jen tak nerozhodí. Mohou se také před závody bez omezení věnovat v podstatě všem myslitelným aktivitám. Závodníci středního věku se musí před závody důkladně rozcvičit, protože pak by je mohla vzít záda, hrozí natažení svalů či šlach atd. Před závody by se měli středněvěcí borci vystříhat výrazně namáhavých aktivit, jako je třeba zvedání těžkých břemen a podobně. Borci vyšších věkových kategorií naopak mají jakékoliv rozcvičování před startem zakázáno, stejně tak jako další pohybové aktivity, vyjma těch nejdůležitějších (opatrná ranní hygiena, rozvážná chůze na start, opatrné obléknutí neoprénu a dalších vodáckých a zdravotních pomůcek – ovšem pozor, při převlékání je nezbytné se vyvarovat krajních poloh, které mohou vést k dočasnému či trvalému poškození organismu). Pro jistotu je rovněž nezbytné mít u sebe neustále k dispozici dostatečné zásoby patřičných medikamentů. 
Ale zanechme planého teoretizování a vraťme se zpět na start. Po zkompletování závodníků jsme nafoukli rafty a vydali se na tréninkovou jízdu. Ta se nám docela vydařila, určitě mnohem víc, než následná závodní. Vzhledem k absenci vleku u Transita balíme čluny a jedeme zpět na start. Zde je opět funíme, což není až tak od věci, protože jsem se tím alespoň částečně zahřál. No a pak nás již čeká jen nezbytné vartování, až konečně udeřila dvanáctá a jdeme na to. Cesta se nám příliš nevede, jednou končíme na chvíli na kameni, na schodech děláme menší hodiny, nájezd do škvíry také nebyl to pravé ořechové. Problémy s raftem měly Indiánky (startující bez Silvie), které při tréninkové jízdě zašprajcovaly raft na kameni tak důkladně, že nešel sundat. Trojáci, kteří jim přišli na pomoc, navíc nestihli kvůli zdržení start. Indiánky tak startovaly na vypůjčeném člunu, což je ovšem nerozhodilo a druhým místem si zajistily třetí příčku v Českém poháru.
Po vyhlášení výsledků se vydávám na cestu do Prahy, ostatní zde zůstávají na večerní mejdan. Byl prý kvalitní, ale nemám z něj ani informace, ani fotky, takže smůla. Tož tak. "